Kočičky, kocourci a koťátka

Mám rád všechna zvířátka, ale jedno mám oblíbené obzvlášť, a to je kočka. Kočičky jsou prostě nádherné, krásně chlupaté a bezva kamarádi.
Někdo o nich sice říká, že jsou falešné a že se jim nedá věřit, ale to je na nich právě to krásné. Nejsou oddaní jak psi a když se k nim budete chovat škaredě, tak Vás klidně opustí. Ale to je právě to, co dělá kočky kočkama. Lze si je získat jen láskou a ničím jiným.
Kočka se k Vám bude chovat vždy tak, jak se chováte Vy k ní.

Měl jsem již několik koček a proto jsem měl bezva možnost tak trochu zjistit, jak vlastně žijí, co chtějí a jak to zařídit, aby jste jim mohl být kamarád. Neříkám, že je to jednoduché, ale pro toho, kdo ví jak na to a uvědomí si, že kočka není kus kredence, ale živý tvor a to náležitě hrdý a svůj, tak to dokáže.
Kočičky nemají mimické svaly v obličeji a tak jde číst jen z jejich pohybů těla a nálad, které Vám za chvíli začnou být čitelné jak kniha.

Například :
Vertikálně zdvižený ocásek a vláčná chůze, znamená : „ Jsem v pohodě, sebevědomá a cítím se v bezpečí." To se můžete se pokusit o kontakt.
Rychlé švihání špičkou chvostu naopak vyjadřuje nepříjemné rozčilení.
Sklopené uši dozadu už doslova vztek, pocit ohrožení a otevřenou výhrůžku : „Tohle si nenechám líbit“.
Kočky nejsou falešné. Jen nikomu nedovolí, aby jim ubližoval. Nejsou falešné a ani to nejsou plyšové hračky, aby jsme k nim tak chovali. Jen je třeba je chápat a brát je takové jaké jsou. U kočiček to není tak, jak bychom si mohli myslet .... "Dávám Ti nažrat, nechám Tě bydlet v teple, tak si s Tebou mohu dělat co chci." 

Kočky pohrdají lidskými musíš a nesmíš a neprodají svoji svobodu ani za jídlo ani za nic jiného. Jsou svobodné a ne falešné. Jsou to skutečné osobnosti a to dost silné. Je třeba si je získat svou otevřeností a upřímností. Raději od Vás utečou, než by se nechaly zotročit. Nenechají se zlomit násilím.

A ještě umí něco moc zajímavého. Nezajímají je naše slova, ale dokáží vnímat naše myšlenky. Znají předem naše úmysly a nedají se „nachytat“. Lidé, kteří se naučili s druhými lidmi manipulovat pomocí slov a přitom skrývat své skutečné úmysly, při setkáních s kočkou zuří. Kočka se nedá obalamutit slovy. Nereaguje na slova, ale na úmysl.

Často se stává, že nás kočka při hře poškrábe. A nebo třeba naše děti a to ve chvíli, kdy začnou být agresivní. I já jsem se už naučil, kdy se ze hra stává rvačka kdy se jedná jen o nevinné kočkování.
I přes to se ale kočka s vytasenými drápky a zuby v tom nejprudším boji dokáže v sekundě změnit v něžné koťátko s hebounkými packami. Kolikrát stačí i uprostřed nejdivočejší hry přiložit k jejímu kožíšku obličej a začít se mazlit. Jakmile kočička vidí, že k ní skláníte hlavu, tak ihned pochopí, že je to projev lásky a oddanosti a nikdy Vám neublíží. Pokud by ale v zrovna v tu chvíli nestáli o něžnosti, tak Vám to dají najevo. Prostě si třeba chtějí dál hrát nebo jít někam jinam. Pak je dobré je opět respektovat, aby věděly, že nejsou vaším rukojmím a že jsou volné. O raději si budou chtít s Vámi hrát později nebo jindy. Jakékoli násilí je ale odradí nejen v tu chvíli, ale i pro příště.

Kočičky jsou fantastické. Jsou naprosto individuální a také schopné vytušit, jak se jejich člověk právě cítí. Zareagují vždy naprosto perfektně. Jakmile na ně půjde se zlou, tak Vám ukáží drápky, ale jakmile budete třeba smutní nebo nemocní, tak o Vás budou pečovat a chránit si Vás. Budou s Vámi a budou Vám chtít pomoci a ulevit.
Jejich vrnění, hlazení pacičkami nebo třeba překrásné a dojemné přešlapování Vám dokáže skutečně a láskyplně pomoci. Člověka odměňují za jejich lásku léčivým vrněním, když se cítí v jeho společnosti hodně dobře.

Dokáží z člověka jakousi neviditelnou energií stahovat naše trable a starosti. Sednou si Vám na klín, lehnou na rameno nebo se otírají okolo Vašich nohou. Je zajímavé sledovat kočičky jak reagují na návštěvy, co k Vám přijdou. Každá kočka je specialistka na něco jiného, ale v základě vždy poznají kdo je dobrý a kdo ne.

Miluji kočky z;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;+čššššššššššššššššššššša to jaké jsou. ... No vidíte, dokonce i mi pomáhají psát a pracovat. To napsal můj kocourek :-), tak to tu nechám. Asi je to něco důležitého ... vzkaz pro jiné kočičky a kocourky.
No chtěl jsem napsat, Jsem moc rád, že vůbec jsou a za to, že jsou ochotny si nás adoptovat. To kočičky rozhodují, jestli zůstanou s námi nebo ne.

Kočky nás dokáží často neuvěřitelně překvapit. Jsou nevyzpytatelné. Třeba svojí odvahou a mrštností, když se pustí do vetřelce v podobě nebezpečného potkana. Možná jste viděli i to video, jak kočka zahnala od domu velkého medvěda. Nebo jak jsou vynalézavé, či jak se dokáží vyšplhat na nedostupná okna blíž k těm, které milují. A nebo jejich potřeba objevovat po nocích neznámé stezky. Vidět, co našim očím zůstává ukryto.
Stejně jako lidé loví, i když nemají hlad, dokáží se i přežrat jako člověk „do bezvědomí“. Dokáží se rozkošnicky povalovat v peřinách i přežít strádání mrazivých dnů. Jsou samostatné, nezávislé a neprodejné. Jsou to elegantní a šaramantní aristokraté, milují čistotu a lásku oplácejí láskou.

Ve starém Egyptě existovala kočičí bohyně Basket. I v Japonsku mají kočičího bůžka. Jejich sošky mají pomáhat chránit domov, lásku. Je toho hodně, čím nás mohou obdarovat, i co se od nich můžeme naučit. Mňau.

Miluju kočky, ta nádherná, hebounká, vznešená a citlivá stvoření. Jsem šťastný, že mohu nahlížet do jejich světa.

Je bezva se postupně učit všechna tato kočičí pravidla a zvyklosti. Jako třeba jak naučit chodit kočku na kočičí záchod, Jak skamarádit kočku a kocoura a koťátka. Jak se starat o dva kocoury nebo dvě kočičky. Jak mýt či koupat kočky, jak si získat jejich důvěru a přátelství. Je toho hodně na zjišťování. Nebo jaké kočičí hry či hračky jsou nejlepší, co mají kočky, kocouři i koťátka nejraději, atd. .....
Uvidíte, jakou radost budete mít z toho, že jste zase něco objevili a něco zjistili. Jsou to bezva starosti .... :-) .

Mé kočičky

Má první kočička se jmenovala Koči. Také jsem jí někdy říkal Paní Ká. Byla to skutečná královna. Našla si mne. Byla to tulačka a jen Bůhví, jak chudák žila před tím. Byly jí asi tři roky a jistojistě to neměla chudinka lehké. Když přišla, tak měla kožíšek jak z popelnice, měla zlomený ocásek a neviděla na jedno očičko. Neuměla mňoukat a jen občas vrkala jako holoubek. Kdyby jste ale věděli, jak byla fantastická. Zamiloval jsem si jí úplně moc. Teď už je v kočičím nebi a já věřím, že se má krásně a že jí tam vynahradí všechno, co jí potkalo na zemi nehezkého. Nejspíš se jí ale po mně stýská stejně jako mně po ní.

Potom jsem měl kocourka. Zachránil jsem ho před vlčákem. Mohlo mu být tak dva týdny. Našel jsem ho v mrazu -20 a mělo namále. A to nejen kvůli vlčákovi. Moc dlouho by venku už takových mrazů asi nevydržel. No ale zvykli jsme si na sebe rychle a byli jsme moc velcí kamarádi. Bohužel jsem ho musel pak schovávat před bytnou a když jednou zjistila, že ho mám, tak bylo moc zle. Nakonec jsem ho odvezl ke strýci na venkov, kde se má krásně a kde ho mají rádi. 

Má třetí kočička je kocourek a vlastně není můj. Je rodičů a tak jim ho často hlídám. Teď je u mne zrovna už dva měsíce a moc si rozumíme. Není to sice žádný mazel, ale můžeme se na sebe spolehnout. Je bezva. Je to zrzek a jmenuje se Macík. Teď je se mnou na chatě, ale bude na zimu s našima v paneláku. No jo no ... taky se jim stýská. Macík tady běhá venku, loví myši a je spokojený. No, však se zase na jaro vrátí ...

Tím se ale dostávám k mým posledním kočičím zážitkům.

Bylo mi líto, že tu budu sám bez Macíka a tak se mi ihned vrátilo nutkání pořídit si vlastní kočičku. Vždycky se mi moc líbily mourovaté kočičky a z nich asi nejvíc ty Sibiřské. I Mívalí kočička je nádherná, ale Sibiřskou jsem si moc přál.
Už asi tři roky dost často koukám na fotky kočiček a dokonce jsem i několikrát někam telefonoval, Bohužel vždy už bylo koťátko zadané.

Tentokrát jsem už ale věděl jistě, že si nějakou kočičku pořídím. Bylo jasné, že to bude Sibiřská, mourovatá kočička. .... Koukám tedy na inzeráty, prohlížím fotky a hledám a hledám. No jak hledám, tak zjišťuji, že by se mi asi líbila i bílá kočička. No a vida ... ono to jde skloubit! A přesně tím, co jsem nakonec chtěl byla právě Něvská Maškaráda. To je Sibiřská kočka, akorát že blondýna. Tak prima, bylo rozhodnuto.
No jo, jenže ono to zas tak lehké není. Takových koček moc není a když už, tak buď to nebyla koťátka nebo byla moc daleko a nejčastěji už byla zadaná. Nakonec jsem ale našel. Bylo to 450 km od Českých Budějovic a to až ve Frenštátě pod Radhoštem. Prostě super. Bylo to docela vtipné. Ještě ráno jsem u nějakého inzerátu říkal, že nejsem blázen, abych jel pro kotě někam 180 km do Kladna a nakonec jsem se rozhodl pro cestu do Frenštátu.
A nerozhodoval jsem se dlouho. Nejdřív jsem té pani napsal, jak se tedy domluvíme a kdy že bych mohl přijet. Odepsala, že záleží na mne. Asi za 3 minuty jsem odepsal, že jedu hned, ale protože bylo celkem pozdě, tak jsem se ptal, jestli mohu přijet okolo půlnoci. Souhlasila a já vyjel.

Jedu si tedy konečně pro své nové koťátko a to přesně takové o jakém jsem sníval. No vlastně to bylo trochu jinak než o čem jsem sníval, ale stejně je to fantastické.
Zkrátka ve tři ráno jsem odjížděl domů a v autě jsem si vezl dva kocourky, oba Něvské Maškarády. Nevím tedy kdo to pojmenování vymyslel, ale je trochu divné. Někdo jim dokonce říká, že to jsou městské maškary. Jsou to ale nádherní kluci.
No, řeknu Vám ... celou cestu jsem se šíleně těšil, jak jim na chatě otevřu dvířka přepravky a jak se začnou rozhlížet v novém domově. Akorát jsem si říkal, že se to možná nebude moc líbit Macíkovi, protože je už několik let zvyklí, že je v chatě sám ... no a najednou další kocour a ještě k tomu dva.
Udělal jsem to tak, že jsem sice kocourky dones do chaty, ale nechal jsem je v přepravce. Macík chodil okolo, koukal na ně, očuchával je a nakonec utekl ven. Pustil jsem ho, protože neumím moc posoudit, jak se chudinka asi cítil. Jen jsem se bál, aby nebyl venku třeba celou noc z toho, co viděl doma.

Tak prima, dostalo se na kocourky. Pustil jsem je z přepravky pro kočičky. Sedl jsem si s foťákem před ně. Kocourci vylezli a hned pod postel. Nechal jsem je tam, ale focení se nekonalo. Lákal jsem je marně. Báli se všeho. mně i nového prostředí. Navíc v autě jsme byli 8 hodin, protože celou cestu hustě sněžilo a jelo se moc špatně.
Nechal jsem je tedy být.
Za chvíli se vrátil Macík. Když viděl, že tam jsou furt, tak zase utekl. Je to velký a silný kocour a smetl by je jedním máchnutím, ale raději hned zmizel. Vrátil se zase asi za půl hodiny, ale tentokrát utekl do podkroví, kde byl 8 hodin. Mezitím se ale s kocourky pozdravil nebo co. Chtěl jsem Macíka pochovat a uklidnit, ale to jsem neměl. Poškrábal mne a pokousal. Bylo to dost rychlé. ... Moc rychlé :-) .  V každém případě na kocourky to jeho seznamování tak zapůsobilo, že se mi oba strachy počůrali do peřiny a na polštář. Jejich přátelství se tedy zatím nekonalo a pokud ano, tak se to projevovalo nějak mně skrytým způsobem.
Kocourci byli zalezlí dlouho pod postelí a občas pomalinku vyšli ven, ale zase se hned vrátili pod postel. Nakonec jsem je vytáhl za pomocí smetáku a začal jim ukazoval prostředí. Asi nebili až tak úplně nadšení, ale alespoň u toho neasistoval Macík. Ten byl stále v podkroví. Naštěstí.
Původně jsem měl takovou představu, že dojedu pro kocourky, vrátím se k ránu a vyspím se. Nakonec jsem vlastně jednu noc úplně vynechal. Spát nešlo. Jednak jsem se o kocourky bál a za druhé pod mokrou peřinou se mi spát nechtělo.

První den tedy probíhal tak, že kocourci občas lezli po chatě a sem tam prošel Macík rovnou k oknu a šel ven. Frekvence příchodů a odchodů byla nezvykle častá. Zase je jednou prohnal, ale za vteřinu bylo po všem a byl venku.

Dnes jsou zde již kocourci druhý den a pomalu si zvykají. Jen já si budu muset také zvykat. Zatím si připadám jako blázen.
Dávám kocoury dohromady. Není to lehké všichni se sebe navzájem moc bojí. K sobě nejdou blíž než na 2 metry a pokud ano, tak to zkonší chrčením a útěkem všech někam.

Objevil jsem ale jednu věc, co jim všem moc pomáhá !
Donesl jsem do chaty proutky a začal si s nimi hrát na střídačku. Koči to milovala. 5íkali jsme tomu tyčkování.
No a tyčkovat se zjevně líbilo i kocourům. Macík začal hned tyčkovat jak posedlý a honil proutek jak divý a kocourci to také pochopili hned a s velkou opatrností tyčkovali také. Oba tábory se neustále pozorovali, ale jakmile byla řada na nic, tak se věnovali tyčkování a váleli se a honili proutek. Bylo to bezva.
Vlastně to tak děláme zatím celou dobu. Kocouři si na sebe pomalu zvykají a přibližují se k sobě formou hry. Už zvládají metr od sebe. U půlmetru to ale zase začne být vážné.

Jen já jsem z toho trochu unavený. Připomíná mi to, když jsem učil děti na kole. Týden běháte za kolem a učíte je držet rovnováhu. Pak už jen proto, že je jistíte.
Tohle skamaráďování je možná ještě horší.
V každé ruce držím proutek a tyčkuju oba tábory. Zároveň držím rozprašovač s vodou, kdyby se něco semlelo, abych je postříkal. Na střídačku je také hladím a do toho ještě kontroluju vzdálenost. Zatím se mi daří to kočírovat. Snad si tedy zvyknou rychle. Pozítří musím jet vrátit Macíka a chtěl bych sebou vzít i koťátka, aby je naši viděli. Původně jsem myslel, že je dám do jedné přepravky, ale teď budu rád, že to zvládnou v jednom autě. Optimisticky si ale myslím, že zítra už budou kámoši ...
No, jdu spát a kocouři taky.

2011 12 23

Zítra jsou Vánoce a já nemám pro kocoury nic. Žádné Vánoční dárky. No ale vždyť vlastně oni jsou ten Vánoční dárek pro mne. Do obchodu se už nedostanu a tak jim tedy jako dárek budu zpívat a hrát na kytaru Vánoční koledy .... Ti budou šťastní. Alespoň poznám, jak jsou umělecky nadaní a třeba se i přidají.

V noci byl klid, dopoledne tyčkování a teď je Macík venku. Malí rošťáci jsou zalezlí a spí. Je klid. Nevím, jestli je to dobře, ale Macík sice po nich dnes zase vyjel, ale asi tak trochu rezignoval. Klidně z metru kouká, jak mu žerou z misky. Pak je zase pozoroval, když si spolu hráli. Fakt ale je, že kdybych ho pustil ven hned, jak chce, tak by je neviděl vůbec. Je mi ho moc líto, ale hraju si s ním jak to jde a mazlím ho. Jenže on na mazlení nikdy moc nebyl.
Už se těším, až si na ně zvykne a bude si s nimi hrát. Miluju tohle kočičí skotačení.

2011 12 24

Tak a jsou tu Vánoce.
Hned poránu, jak jsem se vzbudil (asi ve 13:00) koukám a co vidím a co slyším .... Kocouři nikde a všude ticho. Tak vida ... ráno se budit nebudem. Všichni spali jak já. Jsem proti nim ranní ptáče.
No ale pak se kluci probudili a začalo tyčkování a jídlo a tak. Akorát Macík spinkal dál.
No a pro kocoury to hezké Vánoce. Samé kapsičky Whiskas a dobroty a tyčkování a hraní. Jenže se blížila doba, kdy jsem musel odjet a vzít macíka sebou, abych ho vrátil našim. Macík stále spal a nakonec jsem pro něj musel jít nahoru, vzbudit ho a odnést dolů. Bylo skoro 4 hodiny. S klukama se už neviděl. Kapsičku nechtěl a ani do přepravky. No, nakonec jsem ho naložil a jeli jsme. Byl hodný a smutný. Zato se ale vsadím, že nikdo v republice neměl takovou radost z dárku jako večer Macík.
Bylo to něco neskutečného. Dostal Kočičí Šantu a pak jsem ho natáčel snad 10 minut. No nádherná radost!
Sám jsem dal kapry a salát a vracel se za klukama.
Zase došlo na papání a vítání a bylo to moc fajn. Akorát Macík chyběl. Nevím jak kluků, ale mně moc. Škoda, že neměl víc času si na ně zvyknout. No, snad někdy příště. Věřím, že budou kamarádi a budou si hrát a dovádět.

2011 12 25

Myslím, že už je čas, abych kluky představil. Jsou to bráškové, kocourci, dvojčátka (ještě měli sestru, ale tu jsem už nestihl).
A jak se jmenují? Jak jim říkám?
Jsou skoro stejní a tak se jeden měl původně jmenovat CTRL C a druhý CTRL V. Jsem Ajťák, no tak co :-)  Nakonec mají ale normální jména a to moc pěkná. Jeden se jmenuje Abatar CZ (celým jménem a druhý Jaffa Krí . Říkám jim Džafíku a Abíku. Jsou rozkošní a rychle si na mne zvykají. Po chatě už lítají normálně a hrají si jak koťata :-).
Je s nimi velká legrace.
Teď tu zase běhaj okolo mně, ale jindy mi zase pomáhají s prací a dokonce mi mačkaj klávesnici. Včera mi nějak rozhodili dost monitor, ale zřejmě jim šlo o to, abych se procvičil v nastavování :-).
Dneska tu byl můj synátor a byl z nich unesený. Synátorovi je 18, ale tyčkoval s nimi jak zamlada. Kocourci z toho tyčkování nakonec spali několik hodin.
No, až mi půjdou stahovat fotky z mobilu, což se mi nějak momentálně nedaří, tak je uvidíte ve všech podobách .

2011 12 26

Dnes měli kocourci náročný den. Přijel můj vnuk a bolely ho zoubky. Plakal a kocouři zalezli. Málem je ani neviděli. Teď tu zase řádí a hrajou si.
Dnešek je ale zajímavý i tím, že jsem dostal fotku jejich starších bratříčků, co vyhráli 1.místo na soutěž koček. Nevím, jestli to byla Miss kočka 2011, ale fotku vidíte.
Já na soutěže s Abíkem a Jafíkem chodit nebudu, ale to jen proto, že nechci ztrapňovat ostatní kočičky. Prý ale budou hoši za rok vypadat taky takto krásně. Už teď jsou to nádherný koťátka, a co teprve až z nich budou takoví junáci jako jejich bráškové.

2011 12 31

Tak dnes máme s klukama náš 1. společný Silvestr. Zatím je jen 2:55 a Abík s Jafíkem spinkaji, ale to se asi připravují na dnešní noc. Něco vymyslím a pěkně si to užijem. Jsou úplně senzační. Denně se díky nim směju. Jo jo ... jsou moji zlatí kluci.

2012 01 03

Dneska jsem šel do Globusu, koupil jsem si jeden chleba a stálo mne to 4.800,-Kč !!! A proč? Protože je tam jedna prodejna pro zvířátka a v ní prodavač, sice asi miluje kočky, ale nenávidí lidi. Začalo to tím, že jsem se zeptal na přepravku pro kočky, která stála asi 400,-Kč. Nakonec mi pozitivně vysvětlil, proč musím mít větší za 1.600,-Kč a tím to teprve začalo. Domů jsem si nesl hřebínek na kočičky, pastu na chlupy v bříšku, míček, nějaké žrádlo, šampón pro kočičky a tak různě a stálo to skoro 5.000,-Kč. Prostě bezva. Jako by nestačilo, že jsem jim (i sobě) koupil dopoledne pozemek 2.000m2, kde budeme tedy spolu žít a lovit myši (beze mne).
Taky jsem tam civěl na ty všelijaké kočičí stromy a prolejzačky a hračky, ale na to kašlu. Nejlepší hračka pro kocoury je zatím bezkonkurenčně proutek a tyčkování a ještě si oblíbili papírové krabice, které jim tu furt všelijak stavím. Prolejzají to, okusují je, schovávají se tam a užívají si jich. Na proutek to ale nemá. Tyčkování je prostě nejhezčí.
Kočičí strom jim vyrobím sám. Najdu vhodný stromek v lese, pořežu větve tak, aby to sahalo až ke stropu, bočním větvím nechám nějakou délku, udělám na to sedačky a blbosti a bude. Dokonce na tom nechám i kůru. Někdo to obaluje kokosovým sisálem, ale na to možná dojde někdy. Myslím, že kůra se klukům bude líbit taky.

2012 01 04

Ti moji kocourci jsou druh Něvská Maškaráda. A co to jako je? Je to vlastně Sibiřská kočka, akorát že blondýna. Nebo tedy vlastně blonďáci. Mají nádhernou srst, ale zjistil jsem něco důležitého. Už jsou se mnou 3 neděle a stávají se z nich ˇkudrnatí blonďáci. Skoro jako pudl. No a teď ten můj objev. Představte si, že jakmile jsem na ně použil ten hřebínek, co jsem včera koupil, tak se jim zase kožíšek narovnal a jsou to opět krasavci náramní.
Ze začátku se jim to moc nelíbilo a hřebínku se báli, ale už si to oblíbili. Takže drbeme kožíšek hřebínkem a spokojení jsme všichni. Je legrační, jak si to dokonce vynucují a nastrkují se, abych drbal toho či onoho.

2012 01 27

S klukama je všechno v pohodě. Jsou zdraví, čilí a rostou jako z vody. Pořád jsme na chatě, ale koupil jsem maringotku na Lipně a tam budeme až se oteplí. Budou běhat venku a určitě to tam pro ně bude fantastické. Už se na to těším a oni prý také.
Všude jim tu furt dělám prolejzačky a krabice a blbosti a tak si hrají a spí a hrají a je to moc prima. Jsou fantastičtí. Jsem moc a moc rád, že je mám.
Žerou hlavně granule i konzervy a pijí vodu.
Myslím, že jsou spokojení. Na všechno si krásně zvykají. Češu je hřebínkem na kočky, nechají se chovat, na záchodě je vše v pohodě a hrají si spolu. Dokonce už měli párkrát návštěvu. Jednoho velkého kocoura od sousedky Britského modrého kocoura. Sice jen všichni kolem sebe chodí a nehrají si spolu, ale jsou na sebe hodní a je to v pohodě.
Macík je zatím furt pryč, ale také to jistě bude v pohodě..
Koukal jsem i na všelijaké kočičí stromy a prolejzačky, ale nakonec jsem nic nekoupil, protože si myslím, že jim stejně tak poslouží krabice, bunkry a dřevo v chatě.
Jsou vážně bezvadní a asi mne mají už i rádi. Musím za ně znovu poděkovat do Frenštátu :-)

2012 02 02

Tak dnes jme navštívili veterináře. Kluci byli vzorní. Dostali injekci a tabletu na odčervení a taky pochvalu, jak to zvládli :-). Sice se jim moc nelíbil ten proces, ale hned po chvilce už zase chtěli ven z přepravky, aby to prozkoumali po ordinaci. Nepustil jsem je, ale jistě by se klidně zase rozutekli.
Pak jsme jeli autem domů. Ta velká přepravka se jim asi líbí a měli to v ní pohodlné. Sice stála skoro 1600, ale myslím, že to byl dobrý kup.
 

2012 02 06

Jaffa trochu tloustne, ale ne moc. Jen je větší než než Abík. No a Abík zase občas blinká. Doktor ale říkal, že o nic nejde. Jinak jsou ale hraví a spokojení oba.
Mají tu zase Macíka, protože Macík dělal v paneláku u našich jak blázen a furt chtěl chodit ven. Nakonec se chudinka dostal do nemilosti, protože se dvakrát vyčůral na gauč a tak jim to tam trochu páchne jak ve čpavkovně. Tak mi ho dali. Macík si na prdlouše ještě nezvykl, ale je klid. Možná se jich bojí nebo. Řeší to tím, že chodí ven na hodně dlouhé chvíle.
Například včera sněžilo a Macík se vrátil po 13ti hodinách z venku. Vrátil se a na hřbetě měl kry. No a po pár hodinách už zase dělal jak zkažený, že chce ven a venku byl 9 hodin v tom mrazu (furt je okolo -15).
Když je doma, tak spí v podkroví a tam za ním kluci nechodí. Ti jsou se mnou dole, spí a nebo dělají blbiny.
Celé noci jsou jak myšky a vůbec o nich nevím. Vůbec mne nebudí. Jsou bezva.